HISTORIE
Historie dolování v okolí
Doly na Ag, Pb, Cu a Sb v Plané jsou známy již z doby předhusitské. V pozdějších kronikách jsou zaznamenány doly na stříbro pod plánským zámkem a pod městem.
Od roku 1584 pracoval na Kromwitbergu (sev. od Plané) důl Sv. Ondřej (St. Andreaszeche) bohatý na argentit. Pracoval pak ještě v létech 1740-1759. V roce 1692 pracoval důl Sv. Petra a Pavla na Schtanze (Schlanzafur). Je na konci Petrského předměstí podél plzeňské silnice na svazích Bohušova vrchu. Opuštěn v r. 1695.
Z roku 1589 známe u Plané důl Sv. Marie Pomocná (St. Maria Hilf) považovaný za vitriolový, t.j. důl, kde se dobýval pyrit. Pracoval také v letech 1689-1694.
Ještě v minulém století byla nad domovními dveřmi domu č.p. 12 zazděná ukázka galenitu a existuje pověst, že zde bývalo ústí důlní chodby, ze které tento vzorek pochází. Staré důlní dílo bylo naraženo při stavbě Medvědího dvora (objekt v sousedství bývalé mincovny na dolním náměstí).
Významná stará hornická oblast se nachází mezi obcemi Chodova Planá, Dolní Kramolín, Boněnov, Michalovy Hory a Výškov. Dolovalo se zde již ve 13. století stříbro, měď, olovo, kobalt a nikl. Poprvé jsou doly uvedeny roku 1437, kdy bylo uděleno povolení hrabat Šliků. Podle nejstarších propůjček měl v roce 1542 hrabě Šlik důl s hlubokou štolou na Lasurbergu. Bylo to svého času jediné místo v Čechách, kde se dobývaly kobaltové a niklové rudy. Kobaltové rudy sloužily jako materiál na výrobu modré barvy. Oživení těžby stříbra nastalo v roce 1580, kdy Jiří Huber a Kryštof Stubendorfer razili novou jámu Štěstí s radostí. Jak vyplývá ze záznamů, byl tento důl nejbohatším z celé této oblasti. Současně byla započata ražba hluboké dědičné štoly Rakouský dům od Dolního Kramolína. Tato štola dosáhla celkem délky 3 km. Do doby ukončení této štoly byl důl odvodňován štolou Císaře Zikmunda. Největšího rozmachu nabyla těžba stříbra na počátku 17. století. V roce 1602 jsou v provozu další doly- Sv. Barbora, Mladí Sasové, Sv. Alžběta, Nejsvětější Trojice a Štola Císař Zikmund. Do roku 1609 přibyly další doly- Sv. Jiří, Boží požehnání, Sv. Jakub a jiné. Současně byla ražena štola Sv. Anna u Pavlovic. V roce 1623 je uváděno 52 horních děl v provozu.V roce 1623 počali Šlikové znovu zmáhat důl Štěstí a radost. Šest let bylo nutno práce dotovat, úspěšná těžba byla jen v letech 1629,1633, 1641, 1644, 1650 a 1651.
Po roce 1663 byla těžba na dole zcela zastavena. V roce 1670 zahajuje Marie Maxmiliána Sinzendorfová na dole novou těžbu, aniž by důl vykazoval příjmy. V roce 1675 od těžby upustila. Koncem 17. století se ještě několikrát pokusně dolovalo, většinou neúspěšně. Ve 20. letech 18. století byla zprovozněna dědičná štola Rakouský dům s dolem Štěstí s radostí. Současně v roce 1721 byla vyražena nová jáma nazvaná Nové Štěstí s radostí, která dosáhla hloubky cca 130 m. v roce 1730 je v oblasti Michalových Hor uváděno 29 cechů v provozu.
V roce 1838 jsou uváděny v provozu 4 cechy. Kromě toho se těžil ještě kobalt a antimon u Boněnova a měď na dole Wolfram. V 80. letech 19. století byla těžba v revíru postupně ukončena. V roce 1910 se společnost Glück auf AG z Zurichu pokusila opět obnovit těžbu. V roce 1916 těžba pokračuje a je údajně vydatná.
V Michalových Horách v této době byly v provozu doly Jan Křtitel, Barbora a Jakub (Pb, Ag), Sv. Michal (Ni), ve Výškově důl Alois (Pb, Ag) v Boněnově doly Boží Požehnání a Coelestin (Sb). Dalším pokusem o obnovení těžby bylo vyhloubení nového dolu zv. Nová jáma v letech 1911 1923 společností DeutschBöhmisch Erzbergbau AG. V roce 1935 byla shledána těžba nerentabilní a důl byl uzavřen.
Dalším významným stříbrným revírem byla oblast Smrkovce a Horních Lazů. První žíly byly otevřeny hrabětem Šlikem v roce 1545 (štola Maria Hilf). Po Bílé Hoře doly upadly a brzy byly opuštěny pro malý obsah stříbra. Další pokusy o obnovu těžby byly učiněny začátkem minulého století v roce 1812. Těžba nepřinesla výsledky a brzy zanikla. V roce 1847 byla štola Maria Hilf znovuobnovena, ale práce byly ukončeny již o rok později, v roce 1848. Posledním pokusem o těžbu stříbra bylo ražení štoly na levém břehu Podleského potoka v roce 1853. Na žílách se stříbrem a vizmutem pracovaly štoly Jan (JohanniStollet) v záp. části revíru, dolní štola Marie Pomocné (Untere Maria HilfStolen) v údolí Podleského potoka, horní štola Marie Pomocné s několika šachtami k povrchu, šachta Anna o délce cca 120 m s 10 m hlubokou šachtou, štola faráře Prossla cca 150 m od štoly Anna a novější štola na levém břehu potoka.
S dolováním v oblasti Plané a Michalových Hor souvisí rovněž důlní revír v oblasti Tří Seker. Dlouhou dobu zde byly dobývány zejména měděné rudy, také rudy olověné, stříbrné a kobaltové. První zmínky jsou z roku 1536, kdy byly doly otevřeny Kašparem Pflugem a trvaly až do roku 1736. V roce 1836 byla těžba obnovena. Byly raženy dvě štoly, jedna u tzv.Stollmuhle (Na Štole) východně od obce Tři Sekery, druhá na západním úbočí, kde stojí obec. Názvy starých dolů: Antonín (Anton), Anežka (Agnes) a Jan Nepomucký (Johann Nep. Bleizeche). Ještě v 19. století se dolovaly kobalt a stříbro. Byly obnoveny doly Eliáš (Eliáš Kupferfzeche) a Sv. Štěpán (St. Stephani). V roce 1685 se pracovalo za Skelnou hutí u Habermuhle na cechu Sv. Víta (Sankt Viti Zeche). V 16. století zde byly dobývány měděné rudy. Při pracích v letech 1916, 1923 byly nalezeny uranové rudy. Severně od Tří Seker se dolovala měděná ruda u Nového Metternichu. Dolováno bylo na východ na Stockzeche a západně od severního cípu obce na Bärenzeche. U obce Broumov byly dobývány rudy Au, Pb, Fe. Nové dolové práce uvedeny v roce 1855.
Zlato bylo rýžováno na dvou malých potocích u Bärenlohu a u Slatiny. V lese Goldschachteri jsou patrné zbytky po rýžování na východním úbočí dyleňského hřbetu. Podle Sternberga se rýžovalo od Dyleně až k Hamru kyseleckému (samota východně od Mýtiny), kde stará rýžoviska připomíná komplex odvalů.
Historie města Plané
Historie
Osada vzniklá v blízkosti zemské stezky je poprvé v historii uváděna v roce 1251.
Václav I. ji tehdy svěřil do duchovní péče cisterciáků z kláštera ve Waldsassenu. Původní slovanské sídliště zbudované na „planém“, tj. neúrodném místě (odtud název), se nacházelo v prostoru dnešní Plzeňské ulice okolo románského kostela svatých Petra a Pavla.
Dobývání stříbrných a olověných rud v okolí Plané přispělo k jejímu rozvoji.
Dobývání stříbrných a olověných rud v okolí Plané přispělo k jejímu rozvoji. Již v roce 1379 se uvádí jako městečko. Po krátké vládě rytíře Bořivoje ze Svinař a pánů z Elsterberka se Planá dostala do držení rodu ze Žeberka, který se pak po ní psal Plánští ze Žeberka. Za vlády člena panské jednoty Alše byla Planá uchráněna před nájezdy husitských vojsk a nadále se rozvíjela. Již před rokem 1433 používalo městečko vlastní pečeť a v roce 1436 mu král Zikmund udělil právo výročního trhu.
Bohuslav ze Žeberka, významný činitel poděbradské doby, se oženil s Markétou, sestrou krále Jiříka. Oba jsou pohřbeni v plánském děkanském kostele. Za Žeberků byla Planá povýšena na město a získala vlastní znak.
V létech 1517-1665 vlastnili Planou Šlikové, známí svým důlním podnikáním a mincováním v Jáchymově. Těžbu stříbrných rud podporovali i v plánském okolí a uprostřed třicetileté války zahájili ražbu mincí v plánské mincovně. Město bylo za války těžce postiženo průtahy mnoha vojsk. Za pobytu Švédů museli měšťané zaplatit vysoké výpalné generálu Wrangelovi. Úbytek obyvatel v důsledku válečných hrůz byl počátkem téměř naprostého poněmčení města.
Po roce 1665 se Planá dostává do držení rodu Sinzendorfů, kteří ji proměnili v centrum velkého panství. Podporovali zdejší hospodaření; ve městě působilo 16 cechů, existovala tu silná židovská komunita.
S úpadkem těžby rud se obyvatelstvo zaměřilo na zemědělství a obchod se zemědělskými produkty a to na mezinárodní úrovni. Za vlády Sinzendorfů postihly město ničivé požáry.
Za vlády Nostitzů (1822-1945) se v Plané rozvinulo manufakturní podnikání. Fungoval zde pivovar, strojírna, sklárna, cihelna a další. V roce 1872 se město stává zastávkou na nové trati Praha-Cheb. Díky podnikatelské rodině Haniků byla Planá poměrně brzy elektrifikována.
V padesátých letech 20. století se Planá stává opět jedním z center hornické činnosti. V okolí probíhá rozsáhlý intenzivní geologický průzkum na radioaktivní suroviny, který postupně přechází na těžbu uranových rud v okolí Zadního Chodova, Oldřichova a zaniklé obce Slatina. Toto poslední vzepětí hornické činnosti končí spolu s dvacátým stoletím. Zůstává horní město Planá, zařazené mezi města s památkovou zónou.
20. století
Dobývání uranu
Historie dobývání uranových rud spadá převážně do období druhé poloviny 20. století, i když v revíru cech sv. Víta se pracovalo již dříve.
Průzkumné práce probíhaly převážně v šedesátých a sedmdesátých letech na lokalitách Dolní Žandov, Brtná, Stará Voda, Kladská, sv. Anna a Hlinné. Práce však přinesly negativní nebo nerentabilní výsledky. Bohaté uranové zrudnění bylo ověřeno na lokalitách Dyleň, Vítkov a Zadní Chodov. Tato ložiska byla předána těžebnímu podniku Uranové Doly Západní Čechy.
Ložisko Zadní Chodov
Oblast Zadního Chodova je starý hornický úsek, bohatý na nálezy užitkových nerostů, jež jsou zastoupeny rudami s obsahem U, Pb, Bi, Co, Cu.
V úseku mezi Zadním Chodovem a Horní Vsí byly průzkumné práce (hlavně na Urudy) uskutečňovány německými geology počátkem 20.století (bylo vyhloubeno kolem 24 šurfů).
Základní prohledávací průzkum v širším okolí ložiska probíhal již od počátku roku 1946. V srpnu 1952 bylo objeveno samotné ložisko Zadní Chodov při autogama průzkumu. Ihned bylo zahájeno hloubení jámy 1a (=19a) a po jejím zavalení se přešlo na hloubení jam č.1,2 a č. 3. V této době byly práce prováděny pod vedením sovětských geologů.
Zavádění mechanizace při provádění dobývacích prací bylo s ohledem na značnou variabilitu mocnosti zrudnění (cca od 0,4 do 15 m) problematické. Pro odtěžování rubaniny bylo používáno kolečko, šimeček (vrátek s ručně vedenou lopatkou), škrabákový vrátek, hřablový dopravník a v malé míře bezkolejové nakladače se zásobníkem.
Rozpojování horniny bylo prováděno ručně (krumpáč, sbíjecí kladivo) nebo střelnou prací, kde se pro navrtání čelby užívala vrtací kladiva VK22.
Na ložisku Zadní Chodov bylo vylomeno 31995611 metrů krychlových horniny, z toho dobývky 1618421 metrů krychlových (š.č. 1=246618, š.č.2=256788, š.č.3=1086015), 1990229 tun rudniny s průměrným obsahem 0,204 % a 4066 tun kovu.
Odvrtáno 181 760 metrů průzkumných vrtů. Horizontálních prací vyraženo celkem: 172 470 m. Vertikálních prací vyraženo celkem: 75756 m.
Dosažené hloubky jam:
- č.1 401,6 m
- č.2 775,9 m
- č.3 1263,2 m
- č.12 780,4 m
- č.13 1083,8 m
Poslední rozfárané 28. patro je na úrovni 1208,2 m pod povrchem. Důl zaměstnával cca 200-430 lidí.
Šachta č.1 ukončila těžbu k 01.01.1963. Šachta č.2 ukončila těžbu k 01.01.1989. Šachta č.3 ukončila těžbu k 18.12.1992. Důl se začal zatápět 22.3. 1993.
Poslední zbytek těžní věže v oblasti na š. č.3 byl stržen dne 24.11.1993. Po stržení těžních věží byly všechny jámy zasypány.
Ložisko Zadní Chodov
Nejspodnější (21.) průzkumné patro bylo rozfáráno na úrovni 922,2 m.
V bezprostředním okolí ložiska Vítkov II se v minulosti nedolovalo. Historické dolování až z předhusitské doby probíhalo poblíž a to v Pořejově, Světcích, Tachově, Malém Rapotínu, Pernolci, Trnové, Pavlovicích a Bezděkově.
Zjištění ložiska Vítkov II předcházel rozsáhlý průzkum horského masivu, jenž začal v roce 1953-54, kdy byly objeveny rudní výskyty na ložiskách Březí (1953) a Ostrov u Tachova (1953-54), Oldřichov (1954), Pernolec a u obce Vítkov (Vítkov l).
Teprve v květnu 1960 byl potvrzen průmyslový výskyt uranového zrudnění ložiska Vítkov II. Dobývání bylo zahájeno na šurfovém patře a v místě výchozu bylo dobýváno též povrchovým lomem. Dobývání bylo převážně v žulách. Konečná hloubka jámy byla 950,9 m a bylo z ní rozfáráno 16 pater. Důl používal jako druhou útěkovou cestu tzv. jámový komín (JK) Klíčov č. 10, který dosáhl hloubky 738,5 m. Nejspodnější (21.) průzkumné patro bylo rozfáráno na úrovni 922,2 m.
Na ražbách bylo potřeba k rozpojení jednoho metru krychlového horniny téměř 4 kg výbušnin. Dobývací práce byly prováděny převážně buď tzv. otevřenou komorou nebo výstupkovou metodou. Celkem bylo dobývacími pracemi vylomeno 1 860 154 metrů krychlových horniny, 3 205 100 tun rudniny s průměrným obsahem 0,124 % a 3 973 tun kovu. K odtěžování rudniny bylo používáno škrabáků, nakladačů NN12V, Cavo310, nebo T2GH. Vlivem dobývání došlo k několika propadům na povrchu. V letech 1964, 1966, 1971 došlo k propadu do komor při dobývání zóny 03 až po úroveň 6 patra (celk. objem 90 000 metrů krychlových). V prosinci 1971 propadl styk zón 020/22 a 030 objem 11 000 metrů krychlových a v roce 1982 na zóně 030 objem 5 000 metrů krychlových. Všechny tyto propady byly následně zasypány, jejich okolí oploceno a je sledován jejich možný pokles.
- Na dole bylo odvrtáno celkem 631 637,0 m vrtů.
- Vyraženo celkem horizontů: 82973,1 m
- Vyraženo jam a komínů celkem: 44372,5 m
- Důl zaměstnával cca 330-475 lidí.
Poslední symbolický vůz na dole Vítkov II byl vytěžen 19.12.1990 a počátkem ledna 1991 se důl začal likvidovat a zatápět.
Jáma Klíčov č. 10 je zasypána až na povrch, hlavní jáma VII uzavřena v úseku mezi 1.p. a povrchem „zátkou“ a na povrchu je položena betonová deska.
Uranové ložisko Dyleň
Celkem bylo při dobývacích pracích vylomeno 421 592 metrů krychlových horniny. Bylo vytěženo 786 706 tun rudniny, která při obsahu 0,140 % poskytla 1 121,0 tun kovu.
Uranové ložisko Dyleň bylo objeveno automobilovým gamaprofilováním v roce 1964. Na hlavní rudní čočce byl založen povrchový lom a nedaleko něj šachta č. 73, která byla později nazvána jáma D 1.V hloubce 69,6 m pod povrchem bylo vyraženo průzkumové 1 .patro. Tyto práce provedl geologický průzkum Uranového průmyslu Příbram.
1.5.1966 bylo ložisko předáno těžebnímu podniku UDZČ. Důl byl otevřen jámou D1 o hloubce 1003,7 m a jámou D2 hlubokou 1258,4 m. Rozfáráno bylo 18 pater, z nichž nejspodnější 22. patro bylo v hloubce 1226 m. Nejrozfáranější bylo páté patro v hloubce 264 m. Ložisko je zde prozkoumáno do délky 1450 m a šířky 1260 m.
Dobývání bylo prováděno především výstupkovou metodou se základkou a tzv. otevřenou komorou. Celkem bylo při dobývacích pracích vylomeno 421 592 metrů krychlových horniny. Bylo vytěženo 786 706 tun rudniny, která při obsahu 0,140 % poskytla 1 121,0 tun kovu.
Na dole bylo odvrtáno celkem 130 280,7 m vrtů, vyraženo 28 242,1 m horizontálních děl a 13 774,5 m jam a komínů.
V době provozu důl zaměstnával cca 100-150 lidí. Dobývání bylo ukončeno k 31.8.1991.
Uranové ložisko Dyleň
Z dochovaných účtů vyplývá, že se v Plané razily tolary, groše (t.j. tříkrejcary) a v nepatrném množství i zlaté dukáty. Razily se i krejcary, které jsou doloženy pouze v dochovaných ražbách.
Provoz v mincovně byl zahájen roku 1627. Provoz byl však rozšířen až od roku 1628, kdy Jindřich Šlik navázal spojení s norimberským mincmistrem Janem Puzerem z Puzenau. O jeho významu svědčí i skutečnost, že se jeden čas dokonce podepisoval jako plánský mincmistr. Vedle něho a později i samostatně působil až do roku 1641 mincmistr Jan Kandler.
Jeho v této funkci vystřídali tito mincmistři: Jan Vodňanský (1641-1643), Oldřich Zikmund Mirošovský z Mirošova (1644 – 1649), Kašpar František Begner z Rossenfeldu (1649-1651), Jan Jiří Beck z Munggau (1651-1655) a Jan Pelet z Hundtu (1655-1665). Do mincovny přišlo první stříbro z dolu Štěstí a radost roku 1629. Těžba stříbra byla poměrně nízká, zdaleka nemohla provozu mincovny postačovat a roku 1664 byla těžba stříbra zcela zastavena.
Z dochovaných účtů vyplývá, že se v Plané razily tolary, groše (t.j. tříkrejcary) a v nepatrném množství i zlaté dukáty. Razily se i krejcary, které jsou doloženy pouze v dochovaných ražbách.
V letech 1641-1651 a 1660-1662, t.j. za 13 let, bylo zmincováno asi 3.300 hřiven čistého stříbra. Za těchto 13 let se tedy zhotovilo asi 22.700 tolarů a 363.250 grošů, za čtyři desetiletí pak asi 68.000 tolarů a přes jeden milion grošů.
Peněžní výsledky podnikání byly překvapivě špatné. Na těžbu stříbra se v letech 1623-1645 vynaložilo celkem 11.876 zl., přičemž se získalo stříbro v ceně 12.318 zl. Výnos za toto období činil jenom 442 zl., t.j. pouhých 3,59 %. Poslední konkrétní zprávy z let 1660-1662 ukazují, že proti ceně vytěženého stříbra ve výši 78 zl. stojí vydání 1758 zl., t.j. ztráta 990 zl.. Zisku nebylo dosaženo a roku 1664 byl provoz dolů zcela zastaven.
Ztrátovost dolů nenahradil ani výnos ze zmincování vytěženého kovu. Proti příjmu 6.399 zl. 57 kr. stálo vydání 6.334 zl. 26 kr., takže bylo dosaženo nepatrného zisku, pouhých 1,026 %, pokud nebyl provoz zcela ztrátový. Provoz mincovny tedy musíme považovat spíše za projev hrdosti Šliků na to, že mají na ražbu mincí právo a že jsou také schopni toto právo vykonávat. Mince ražené v Plané jsou charakteristické šlikovským erbem v dolní části mince a v horní části mince je trojice postav, Jezulátko, Sv. Anna patronka města a Panna Marie.